První praxe

V rámci Základů praktického lékařství máte navštívit praktického lékaře, nejlépe teda s ním nějakého pacienta u něj doma. Můžete být také v ordinaci, čehož jsem využil.

Byl jsem domluvený na krátký den (7 - 12). Jelikož jsem přijel domů, abych mohl být u svého praktika, tak jsem hned ráno podcenil jednu věc. Kromě toho, že se mi na tu šestou hodinu fakt nechtělo z postele ven, 5 minut jsem přemýšlel nad tím, jak budu muset takhle vstávat pořád, jsem zapomněl, že u nás mrzne. Takže jsem nabral trochu časový skluz během toho, co jsem se snažil oškrábat okna u auta. Radši ale přijedu později, než abych jel s polovinou výhledu z auta. Chtěl jsem dorazit alespoň 15 minut předem nebo tak, ale přijel jsem asi v 6:54. K mému překvapení v čekárně nikdo nebyl. Jsem zvyklej na ty pohledy důchodců, kteří vám jasně dávají najevo, že to jsou oni, kteří tu byli první. Možná mají hůl a pohybujou se pomalu, ale jakmile se otevřou dveře od ordinace, jsou tam 100x rychleji než vy.

V tu 7. hodinu se otevřeli dveře, vykoukl můj doktor, poznal mě! a přivítal. Mezi tím se do čekárny přihnalo pár lidí. Odložil jsem si uvnitř, nasadil důvěryhodný obličej a dal se do rozhovoru se svým praktikem. Když se mě ptal, co vlastně všechno umím, tak jsem se slzičkou na kraji odvětil, že jsme vlastně jednou na fyziole brali krev, na ZPL měřili tlak těma starejma rtuťovejma tlakoměrama a zbytek z PRAKTICKÉHO lékařství si spíš probrali teoreticky. Jasně, dával jsem injekci nějakýmu kusu plastu nebo transfuzi umělý ruce, ale tím jsem se spíš nechtěl chlubit. Řekl mi, že mě může de facto pustit ke všemu, takže jsme vyšli z kutlochu a zavolali prvního pacienta na krev!

Samozřejmě jsem se dozvěděl, že na fyziole si bereme krev něčím, co se už nepoužívá. :D Takže první krev udělal on, ukazoval mi, jak se to dělá. Druhý pacient byl už můj. Byl to důchodce, který se při informaci, že mu krev bude brát medik, docela rozklepal. Jenže už vešel dovnitř. Je to jako na letišti po check-inu, nebylo cesty zpět. Nebyl jsem si jistý, jestli je tak nervózní, nebo je to prostě jen esenciální tremor. Asi ten tremor. :D Spojit tu sadu se mi moc nepovedlo, takže mi to ukazoval ještě před ním, pak už jsem tu jeho nervozitu začal chápat. Krev jsme ale úspěšně odebrali! A to tuším do dvou zkumavek. Překvapilo mě, kam všude tu krev posílá. 4 laborky a jedna docela daleko.

Pak je trochu vtipný, když vám tam přijde někdo, koho znáte. Najednou se ocitáte úplně v jiném postavení. Tomu člověku berete krev, saháte na něj nebo se před váma svlékne. Je to trochu zvláštní.

Jsem rád, že když nám tam přišla nějaká angína, tak jsme dělali CRP, respektive dělal jsem CRP! :D Takže jsme žádný ATB nedávali, pacientka přišla s angínou a odešla s nachlazením.

Vtipný bylo, když jsem dostal fonendoskop a měl jsem si poslechnout srdce nebo plíce. Aspoň doufám, že jsem to měl poslouchat. Slyšel jsem tam nějaký ozvy a nějaký šrumec. Jsem rád, že mi ukazoval, kam to mám dávat, protože já vážně netušil. Vím, že během mýho poslouchání na mě mluvil, ale vůbec jsem ho neslyšel. Bylo mi ale blbý nepředstírat, že ho neslyším. Ta pacientka by z toho asi taky neměla moc radost.

Další vtipná věc byla, že mi někdo poděkoval za to, že jsem mu dal injekci. Ten pacient se musel svléknout před nějakým random člověkem, pak poslouchat korekce od doktora, abych to udělal relativně dobře, a pak mi vážně poděkoval a popřál hezký svátky. Vůbec tolik lidí mi nikdy hezký svátky nepopřálo. Jeden přívozce výsledků z laboratoří mi pak dost potřásal rukou, když se dozvěděl, že jsem potenciální budoucí zákazník jejich laborky. To mě fakt dostalo. :D

Já rozumím tomu, že lidi mají svoje starosti a svoje znalosti, ale přijde mi vtipný, že někdo přijde, řekne suverénně, že má problém s nějakým orgánem, ale pak ukáže úplně jinam, než kde je. Nemůžu jim to zazlívat, ale udržet se při tomhle taky není jednoduchý.

Dělali jsme pak nějaký EKG, základní neurologický vyšetření a tak. Koukali jsme dost do krku. Pamatuju si, jak jsem se jednou podíval, když mě fakt bolelo v krku. Ten povlak na tonzilách byl fakt nechutnej. Chtěl jsem statim tonzilektomii, ale prý je takový stav normální.

Docela mě překvapilo, jak si ten doktor dával věci i z anatomie a jel do mě spoustu pojmů, kterým vůbec nerozumím. Možná bych si měl tu anču taky zopakovat.

Celá ta návštěva byla dost milá, praktik se mi snažil se vším pomoct, ptal se, jestli se nechci ptát, a byl dost příjemný. Sestra ze mě měla asi respekt, což nechápu. :D

Zkušenost to byla dobrá. Je fajn vidět takhle za dveře ordinace. Dost mě rozčiluje, jak se musí všechno zapisovat, evidovat a zálohovat. Taky jsem se divil tomu, kolik lidí tam pořád volá. Máte pacienty v čekárně, někoho u sebe a do toho vám tam pořád zvoní telefon. Neměli jsme tam vyloženě někoho, kdo si přišel jen popovídat.

Mám trochu větší respekt k praktikům, protože opravdu musí mít dost přehled. Když jsem se zeptal, co třeba dělat, když přijde někdo, kdo řekne, že ho bolí břicho, tak následoval asi 10minutový monolog. Obdiv jim patří taky za to, že dokážou ty lidi furt poslouchat a tvářit se, že je to zajímá, i když už toho mají plný zuby.

Nemůžu sice soudit po jedný zkušenosti, kdy jsem byl pár hodin v jedný ordinaci, ale chybělo mi tam něco trochu akčnějšího nebo radikálnějšího. Většinou se tady do něčeho klepne, na něco podívá, něco vyhodnotí, což asi není úplně věc, kterou bych po promoci chtěl od (snad) 25 let chtěl dělat až do důchodu. Třeba k tomu ale dospěju časem.